2024 – conversation between bear and wolf

 

Once I dug a small hole in the ground,

stuck one leg in, right up to the knee,

and stayed like that for fourteen days and nights.

I neither ate or drunk, grew thin,

and yet my leg did not take root.

Alas! I didn’t turn into the plant.

(Nikolay Zabolotsky, The Mad Wolf, 1931)

Zastřešujícím leitmotivem výstavy se stala báseň avantgardního spisovatele Nikolaye Zabolotskeho The Mad Wolf, kterou do výstavy přináší sochařská instalace Eriky Velické. Postava šíleného vlka přitom zosobňuje melancholii z nemožnosti dosažení utopického světa bez vzájemného vykořisťování a vytěžování přírodních zdrojů, idejí, které se jako bumerang do umění vrátily kromě jiného ve formě emoromantismu a posthumanismu. I když díla ve výstavě pracují s podobnými tématy, zdroji a především emocemi, nejedná se o typickou reprezentaci těchto trendů. Mnohem hlouběji se noří do symbolismu, mytologií, alternativní spirituality, imaginativnosti až určité formy lyrického ekologického a sociálního aktivismu, přičemž si uvědomují celou šíři komplexity svých východisek. Upřímnou nejistotu, rozporuplnost i strach přitom přiznávají prostřednictvím antropomorfizovaných postav tušených nebo vyslověných příběhů: vlka a medvěda, lesních strašidel nebo rostlin a stromů. Blízký vztah k literatuře a textu, psaní či transfer literárních předloh a různých narativů do jiných forem je přitom také jedním ze společných znaků pracovních metod autorek a autorů a děl zastoupených na výstavě.

However,

there’s still much that I can sense.

Sometimes, pressing my ear to a birch trunk,

I can make out its quiet speech.

The birch passes on the fruit of its experience,

teaching me how to manage brunches,

how to transfer the roots after the storm,

and how from my very self to grow.

(Nikolay Zabolotsky, The Mad Wolf, 1931)

Výrazným interpretačním rámcem Zabolotského veršů je jejich panteistická orientace. Propojení environmentálně orientovaných hnutí a spirituality má přitom kořeny již v různých starověkých polyteistických kulturách, které vyznávaly kulty přírody nebo živlů. Důležitým milníkem ve změně orientace myšlení na pozadí průmyslové revoluce byl romantismus 19. století a jeho kritika karteziánského dualismu. Na tento směr „masově“ navázalo až hnutí New Age v 60. a 70. letech minulého století a „okrajově“ také levicově orientovaný environmentální aktivismus a esoterismus ve své pluralitní podobě, jak jej známe dnes.

Motivy přírody, jejích duchů, moci a nevyhnutelnosti její ochrany ve výstavě nepůsobí jako eskapistické ulevování, ale spíše jako introvertní a tichý apel. Ten můžeme chápat jako formu lyrického aktivismu, zejména v rozměru „zelené spirituality“. Tuto spiritualitu dokáží autoři vnímat s vážností, odstupem i humorem.

Erika Velická ve svých pracích často tematizuje sílu animálních archetypů. Vytváří neurčitý a současně napjatý mezistav plný polaritní rozporuplnosti. Vlk/člověk se tak v její instalaci dívá na oblohu a imaginuje utopický svět v lese plném stromů/sloupů. Comunite Fresca (Dana Balážová, Marie Štindlová a Markéta Filipová) vstupují do jednotlivých instalací a eklekticky je propopují s archetypálními motivy krajiny, rostlin nebo zvířat, přičemž využívají řadu inspirací, ať už v osobních imaginacích, tradiční symbolice, léčitelství, modernistické jednoduchosti nebo tvarosloví městských zdí.

And so, if you think I’ve learnt a lot,

and have earned the right to meditate on higher things,

think again! The beasts around me

curse, place obstacles in my path

and do not let me stand apart.

 (Nikolay Zabolotsky, The Mad Wolf, 1931)

Zdánlivá protichůdnost přístupů zastoupených autorek a autorů může zpočátku mást, avšak jejich základny a východiska mají mnoho společného. Společně vytvářejí ucelený obraz různých projevů a emocí spojených s prožíváním globálních krizí – od empatie a naděje přes melancholii, strach a paniku až po žal, který je vyjadřován hyperbolizací a ironií.

text: Ivana Hrončeková 2024, foto: Jakub Podlesný 2025

dílo vzniklo ve spolupráci s Comunite Fresca